STRHANÁ
Zase se mi to stalo. Zběsilé tempo. Tohle vyřídit, tamto vyzvednout, tamo zaběhnout. Uvařit, vyklidit, zařídit. Kolotoč se roztočil a já lítala z jedné „povinnosti“ do druhé. Až mi tělo řeklo dost!
Přecházela jsem ráno přes silnici, zahlédla jednoho pána, který stěhoval skříň, a začala přemýšlet o práci, o jednom úkolu, na který jsem se netěšila a úplně jsem se v myšlenkách do toho zamotala. Nebyly to však pouze myšlenky, které se mi zapletly jedna přes druhou.
Na zemi na chodníku se povalovala tenká plastová páska, kterou se stahují balíky. Moje boty z ní vytvořily ležatou osmičku na důkaz toho, že Zlín je město nekonečných možností, a než bys řekl „vozembouch“, šla jsem ke dnu jak Titanic.
Pád to byl dosti tvrdý a ani mi k němu do poslední chvíle nehráli žádní muzikanti. Příšerně mě bolelo koleno a při pohledu na lochnesské jezero na mých nejmilejších punčochách a krvavou slátaninu velikosti menšího lopuchu pod ním na mě šly mdloby.
Stěhovák se skříní se mě přes rameno otočením hlavy v rámci možností optal, zda jsem v pořádku, a já, při představě, že by někde musel odložit tu skříň a pak ještě seškrabovat mě, váhavě odpověděla že ano.
Zlomené jsem nic neměla, počet žeber souhlasil s výchozím stavem před „nehodou“, ale bylo mi hodně do breku. Skoro jsem zalitovala, že jsem šatnáře poslala pryč, klidně bych se mu tam vyplakala na jeho úplně cizím statném rameni.
Nějak jsem se nakonec dopravila do kanceláře a hrábla do šuplíku pro moji velkou zásobu náplasti, kterou jsem si tam od jistého jiného držkopádu vytvořila. Pravda, sice máme v kuchyňce firemní lékárničku, ale nechtěla jsem riskovat, že tam potkám záchranychtivého kolegu, který by mi i třísku ošetřil tlakovým obvazem, zas nemusím úplně všechno. Na tohle by mi určitě volal rychlou!
Opatrně jsem si ustřihla velké kusy náplasti pro citlivou kůži, čili nikoliv barvy hnědé, ale bílé, a šikovně jsem si z toho vyrobila jedno obří flastřiště, které jakžtakž pokrylo Lipenskou přehradu na mém koleni.
Celý den jsem kulhala v pěkných šatech s rozšklebeným mrkacím okem na tmavé punčoše, s poctivým bělmem z náplasti a bylo mi ukradené, že se lidi po mně zvědavě ohlíželi.
Musela jsem vypadat hrozně.
A v tom je ten fór.
Vypadala jsem přesně tak, jak jsem se cítila. Uvědomila jsem si, jak si v tom frčíme. Jak se srovnáváme se sebou a s věkem. Jak je v kurzu vypadat dobře. Na svůj věk mladě. A jsme ochotni pro to obětovat mnoho. A když po letech na srazu potkáme spolužačku, nejobletovanější holku z celé školy, jak rádi vidíme, že už není taková krasavice, že je úplně strhaná a její krása vzala za své. A ani nás nenapadne, že vypadá přesně tak jak se cítí a že asi nemá v životě radostné období.
Já to tak aspoň trochu měla.
A když se poslední dobou dívám na sebe do zrcadla, taky tam často vídám jednu strhanou ženskou. Holt mám náročné období plné výzev a zkoušek a není to pokaždé procházka růžovým sadem.
Jedno vím ale jistě. Že po zimě přijde jaro. A na sklonku noci se zase rozední. A až potkám ustaranou dávnou známou, nebudu si říkat: no pane jo, ta je ale strhaná. Místo toho jí nabídnu hrnek horkého čaje.
Tak. A kdo teď pozve na šálek mě, strhanou ženskou?
(Řečnická otázka. Do mého oblíbeného bucláku mi ho vařívá pan manžel, za což mu patří velký dík!)