POMOC? ANO, MÁME!
„Alenko, nemohla bys nám ve středu večer prosím pohlídat děti?“
„Jasně, Magdi.“
„Samozřejmě ti to zaplatím!“
„Samozřejmě za to nic nechci!“
Kolik takových rozhovorů jsem už za poslední dobu slyšela…
Znáte to. Vy máte pocit, že to, oč jste požádáni, je pro Vás hračka a lehkost, a ten druhý se cítí být natolik vděčen a zavázán, že si absolutně nepřipouští, že by to mělo být zadarmo. Jen tak.
Aby se „vlk nažral, a koza zůstala celá“, vyřešili jsme to třeba nějakou čokinou.
„Alenko, a nemohla bys mi vzít deset vajíček, až pojedeš od koní?“
Tento dotaz se jeví jako by ho vznesl někdo, kdo právě opustil brány léčebného zařízení pro duševně choré a evidentně toto propuštění bylo předčasné. Od kdy koně snáší vejce? Tady při výuce prvouky ve třetí třídě nastala nějaká zásadní chyba ne?
Nenastala. Má to úplně jednoduché vysvětlení.
Můj syn, který chodí do třetí třídy, už ví, že kůň je savec, rodí živá mláďata, která sají mléko. A pár takovýchto zajímavých koňových savců chová jistá paní Koňařová. Ta se o ně stará úplně sama. Skoro úplně sama. Chodí jí tam pomáhat občas nějací pomocníci a mají na to spolek.
A protože paní Koňařová je bodrá a dobrá žena, přivzala si do péče tu kozu, tu ovci, tu osla (který fakt, když hýká, vyluzuje „ÍÍÍÍ-ÁÁÁÁ“, nebo spíš „ÝÝÝÝ-ÁÁÁ“ řekla bych, věděli jste to? Na vlastní uši jsem to slyšela!) a v neposlední řadě také pár slepic.
No a logicky Máňa, Růža, Božka a další jejich kámošky občas vyplknou z prdelky vajíčko. (Ale z prdelky to nejspíš nebude, protože jinak by to nebylo vajíčko, ale hovínko, že ano?)
A když tam na statku běhá tolik zvířeny, dobíhají či dojíždějí tam taky děti do koňského kroužku a učí se o tato krásná zvířata starat.
Čímž se úplně snadno a rychle vysvětluje onen dotaz, jestli bych nemohla vzít deset vajíček, až pojedu od koní.
„Jistě, Magdi, mohla.“
„Samozřejmě ti zaplatím i za dopravu!“
„Proč? Myslíš, že deset vajíček v kartonové krabičce dost výrazným způsobem zvýší spotřebu PHM v autě, kterým stejně tak jako tak pojedu?“
„No, víš, ale… no…. Tak …. Tak teda dobře, no.“
Sice nakonec souhlasila, ale kroutila se u toho, jako kdyby hledala kadibudku.
Proč nám někdy připadá přirozené a správné pomáhat druhým lidem, ale když se obrátí směr „jízdy“ nejsme schopni pomoc přijmout? Co nám v tom brání?
A to ani nemluvím o jiné kamarádce, jejíž dcera se chtěla podívat do kroužku, kam chodí naše Klárka. Říkám jí, že pojedeme v pět. „Nene, my pojedeme trolejbusem (a nebudeme tě obtěžovat)“. No dobře, do těch končin občas trolejbus jezdí, Klárka taky někdy využívá, ale musí se tam pak půl hodiny čekat. Když mám možnost a je počasí nic moc, radši beru auto. Ale tak, ať si to rozhodne sama. Však je dospělá.
Ovšem když jsme přijely tím autem (pětimístným, ve kterém jsme seděly dvě), spadla mi brada. Milá Monča nejenže tam s Darinkou už půl hodiny čekala na lavičce, ale ještě k tomu jely z práce rovnou na nákup a z nákupu hned do kroužku, tak tam s nimi seděly ještě tři poměrně naducané nákupní tašky!
Přiznávám, že když mi přistanou dvě plné kabele oblečení po dětech od kolegyně, taky mám tendenci vnutit jí aspoň bonbošku. Ale vždycky si vzpomenu, jak se uleví mně, když vyřadím něco po dětech a někde to udám, tak jí poděkuju a vděčně všechno shrábnu. A jsme spokojené obě.
Naučme se to, pomoc je třeba nejen dávat, ale také přijímat. Ať to muže hezky obíhat kolem dokola a nikde se to nezdržuje