Zápisník všedního dne

Když jsem nastupovala zpátky na úřad na místo kontrolní pracovnice, úplně jsem zapomněla, že i tady může jeden občas zažít nejdenu úsměvnou příhodu.

Obzvlášť zajímavé jsou kontroly na malých obcích a vískách, kdy počet obyvatel i s kravami v místním Jé Zet Dé nepřesáhne pětistovku. Starosta se většinou jen přezuje z holin od hnoje do tenisek od bláta, aby nás náležitě přivítal a ukázal nám vše potřebné.

„Tož vitajte tady u nás!“ pozve nás rozšafně jeden takový starosta do svého království. „A co byste chtěli všecko vidět?“ zahaleká, neboť je zřejmě zvyklý domlouvat se s někým z jednoho konce pole pod lesem na druhý konec pole u hřbitova, a to už je panečku nějaká dálka. Nedá nám moc příležitosti k odpovědi a než se stihneme vůbec nadechnout a říct, které papíry nám má ukázat, začne nás nadšeně zasvěcovat do tajů života venkovana.

Ale přece jen se nakonec dostaneme ke slovu i my a vyřešíme vše potřebné. Pan starosta je spokojen, že je všechno v pořádku a pozve nás na místní víkendovou akci. Nejspíš to nemyslel úplně vážně, ale kdybychom opravdu chtěli přijít, byl by zcela jistě blažen.

Na závěr vyhlédne z okna a zvolá: „A hele! Vidíte? Tady zrovna kráčí jedna občanka!“ radostně ukazuje na místní tetku s napěchovanou koženou kabelou, která si to štrádluje po nedávno dokončeném novém chodníku a který je důvodem naší návštěvy zde. „No a to je asi tak všechno, co tady u nás v obci můžete zažít…“ uzavře se smíchem, vytáhne zahnojené holiny a nakročen k traktoru nás zase srdečně vyprovodí.

Jindy jsme se zase s jiným starostou domlouvali, který den bychom mohli přijet. „Počkejte… to už budu mít po žlučníku… pak máme zastupitelstvo… to bych mohl přežít, tak jo, přijeďte.“ Domluvili jsme tedy konkrétní datum a čas a v danou dobu dorazili na kontrolu. Byli jsme dokonce na sekundu přesní.

Ale ouha, zamčeno. Nikde ani noha. Bylo po poledni, slunce sálalo a propalovalo nehybný vzduch a jen vrabci švitořili v koruně staré lípy. Zkoušíme znovu a znovu ťukat na dveře a ty ne a ne se před námi otevřít. Už jsem zažili různá uvítání, od srdečných a přátelských až po nerudné a téměř opovrhující, ale aby nás nečekal vůbec nikdo, to jsme ještě nezažili. Ani pokus dovolat se aspoň telefonem co se děje, vyšel naprázdno.

Nabízely se tři možnosti. Buď na nás starosta zapomněl, nebo si poznačil špatné datum a nebo…. Nepřežil to zastupitelstvo. Určitě se při zasedání strašlivě pohádali o nějaký kus pozemku. Představovala jsem si, jak jedni křičí: A bude tady pro děcka hřiště! A druzí v opozici zase: Ne, bude tady hospoda! Hřiště nepotřebujeme! A tak na sebe všichni hulákají, až se starosta nepříčetně rozčílí, dostane žlučníkový záchvat a odveze ho rychlá.

Tak nějak si myslím, že se to asi stalo.

Už už jsme to s kolegou chtěli zabalit a vrátit se zpátky k autu, když tu přiběhla žena středního věku s neposedným culíkem, sotva popadala dech a zeptala se: „Nejste vy náhodou z krajského úřadu a nejdete náhodou k nám na kontrolu?“ „No čistě náhodou ano, jak jste to poznala?“ odvětila jsem s úsměvem.

Ulevilo se jí, že nás zastihla, vyřídila vzkaz od starosty, který musel neodkladně něco vyřídit jinde a že už je na cestě. Hm… no tak jsem se s tím bouřlivým zastupitelstvem a žlučníkovým záchvatem spletla, no…..

Jednou jsem šla zase ráno do kanceláře a užívala si ranní procházku parkem. Na konci parku ústí chodník u frekventované křižovatky s dvěma pruhy v každém směru. Zastavila jsem se u semaforu pro chodce a s myšlenkami v oblacích bezděčně čekala, až mi naskočí zelená. Najednou moji pozornost upoutal jakýsi nezvyklý pohyb.

Zaostřila jsem a vidím, jak zleva ve vzdálenějším pruhu pro auta přijíždějí dvě bedny plné masa. Jen tak hladce kloužou z mírného svahu a zastaví se přesně před čarou právě ve chvíli, kdy naskočila červená.

Nevěřícně vyvalím oči na neobvyklý dopravní prostředek a nechápu. Pak mi padne zrak doprava až za křižovatku, kde zahlédnu mávající špatně zavřené křídlo dveří nic netušící řeznické dodávky, která mizí v dáli, a mám jasno. Dodávka bez povšimnutí uhání dál spěšnou rychlostí a kdoví jak se bude řidič tvářit, až zjistí, že místo masa dovezl dietní náhražku, tedy nic vynásobené dvěma.

Za masem přijíždí ovšem ke křižovatce další auta a je potřeba jednat. Bedny se zastavily vzorně na červenou, ale za chvíli naskočí zelená a ony zřejmě nejsou vybavené natolik, aby se samy zase nastartovaly a odjely. Vběhnu rychle před auta a bedny odtáhnu ke kraji vozovky, čímž si vysloužím vděčné vztyčené palce řidičů.

Kurňa, to je ale těžké, kolik tam toho masa je? Že bych si nabalila něco do batohu? Hahahaha. Brzy naskočí zelená i mně, nechám flákoty svému osudu a pokračuju do práce. Napadne mě z legrace, že by to mohla být zajímavá matematická úloha. Když dodávka projede křižovatku rychlostí 50 km/h a vypadnou jí z útrob dvě bedny masa o hmotnosti 12 kg, kolik metrů ujedou setrvačnou rychlostí při třístupňovém sklonu vozovky? Taky jste takové úlohy „milovali“?

Dorazila jsem zdárně do kanceláře, aniž bych záhadu dráhy vepřové kýty rozluštila, ale to mě nijak netrápilo. Chtěla jsem ještě dojednat nějaké věci ohledně jedné kontroly, a tak jsem vyťukala číslo paní účetní Koblihové a místo řízku jsem dostala chuť na koblížky.

„Anó?“ Ozvalo se tiše a nesměle ze sluchátka. Pověděla jsem paní Koblihové, kdo jsem a proč volám a ona mi odvětila, že je doma a marodí s rukou, ale že mi to pošle mejlem.

„Počkejte, já poprosím přítele, aby mi to zapsal,“ řekla do telefonu zdvořile, nastala krátká pauza a i přes přikryté sluchátko dlaní bylo slyšet: „Dědo! Pocem! Budeš ně to tady psat!“

Asi to přítel děda zapsal dobře, protože mi za chvíli přistálo do mejlu přesně to, co jsem potřebovala.

Inu, život kontrolora umí být pestrý.

Mějte krásný den