NOČNÍ MŮRA
NOČNÍ MŮRA
Ráda říkávám, že jsou teď naše děti v ideálním věku, 9 a 12 let. Už nejsou tak malí, aby jim člověk pořád musel běhat za zadkem, ale na to, aby dělali znechucené pubertální scény, na to ještě malí jsou. Prostě ideální stav.
Dávno už jsem odvykla časům, kdy se v noci ozývalo ono vystrašené „Mamíííííí“, kdy bylo dítko tu mokré, tu příliš suché, tu se bálo jít na záchod nebo se mu zdál „škaredý sen“.
A tak si sladce spinkám, sním o tom, jak si lidé kupují moji novou knížku, už už se chystám připojit sympatické paní autogram, když mě náhle vzbudí synovo hrůzostrašné „MÁÁÁÁÁÁMÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!“
Vystřelím jak z děla, v mžiku jsem na nohou i na rukou a překotně běžím do dětského pokoje, připravená utěšit strachem rozbušené srdce a odehnat všechny tmavé splíny, které se dozajista sápou po té nevinné dětské dušičce.
„Copak se stalo?“ zjišťuju sama ještě celá udýchaná.
„Já mám cosi hnědého mazlavého na ruce!!“ hlásí vyděšený synátor a štítivě mi ukazuje ruku.
Tak to je jasné. Bolelo ho břicho, v noci dostal průjem a v polospánku si to celé ještě rozmazal kdoví kde.
S vidinou kompletní sprchy, převlékání povlečení a nadobro ztraceného odpočinku jsem byla v podobné náladě, jako když si přes internet koupíte lístek do Prahy, pak vám autobus vůbec nepřijede a vy honem přemýšlíte, jak se tam kruci dostat včas (to se mi před pár dny stalo taky!).
Když bylo jasné, že tahle párty hned tak neskončí, rozsvítila jsem.
A s úlevou zjistila, že to nebyl žádný zvětralý exkrement.
Přátelé, byla to čokoláda!
To teda nevím, kolik může po světě běhat dětí, které dostanou výborný nápad schovat si pod polštář hnědé autíčko v alobalu, ale naše robě je jedním z nich. V peřinách je zřejmě ideální garáž pro takovéto dopravní prostředky nebo co.
A když usínáte, a víte o pokladu, který tam pod polštářem máte, tak se vám snadno může stát, že si ho vyměníte za plyšáka, a s úsměvem na rtu a tajným talismanem v dlani se sladce propadáte do rajských zahrad.
Pak se ovšem nedivte, když se vzbudíte s celou zaprasenou postelí od čokolády!