MÍROV
Sdíleno s laskavým svolením mé drahé přítelkyně, která vše do puntíku osobně prožila. Akorát se nejmenuje Matulová a její syn se nejmenuje Patrik.
Náš čerstvě sedmiletý Páťa má už od narození problémy se sbíhavostí očí. Když byl menší, byli jsme s tím na operaci a teď jsme se připravovali na další. Čekal nás osmidenní pobyt v jedné nejmenované nemocnici.
To, že bude Patrik po operaci celý jeden den s oběma očima zalepenýma, s tím už jsem počítala. Ale to, že dítě do 6,99 let má nárok na rodiče „zdarma“ a od 7,00 už ne, to mě překvapilo, ba zaskočilo. Naštěstí se dal za poplatek „doobjednat“ nocleh v místní ubytovně, tak snad to nějak půjde.
Příjem pacienta probíhal kupodivu jako po másle a než jsme se nadáli, ocitli jsme se v nemocničním dětském pokoji. Spolu s námi tam byli ještě další dva kluci se svými maminkami. První mamina vypadala v pohodě, o druhou se pokoušely lehké deprese. Chápu, nejspíš jsou tady poprvé. My staří mazáci, co jsme řezaní už několikrát, jsme už krapet nad věcí.
Čas se pomalu vlekl, a tak byl dostatek prostoru seznámit se s místním prostředím. Bylo vidět, že zde panoval přísný řád. Rozumím tomu, každý si tu nemůže dělat, co se mu zlíbí, a snažím se veškerá pravidla respektovat a nenarušovat zaběhnutý chod nemocnice.
Když jsme se zabydleli, přišel si personál pro syna oné matky v lehké depresi a odvezli ho na laser kvůli snížení dioptrií. Zákrok proběhl v lokální anestezii, a než jsem stihla přehodit nohu přes nohu, byl klučina natotata zpátky. Rozkaz zněl jasně. Žádný tablet, žádný mobil.
O matku se pokoušely mdloby. Co tady bude celé dny se synem dělat?
Chlapeček začal trochu poplakávat z nezvyklé situace, pro matinku jasný signál začít se sypat. Objala, nebo spíše úplně obtiskla své dítě, a na tváři se jí usadil výraz veškeré zkázy a marnosti světa.
Náš čas přišel druhý den. Se sestřičkou jsme odvážely Páťu na sál. Byl v klidu, jen po cestě říkal, že se bojí. „To nevadí“, říkám mu, „před operací se bojí každý, i dospělý“ a ujišťovala jsem ho, že to všechno zvládneme. Sama jsem v to věřila.
Po hodině, po kterou probíhala samotná operace, se vracím zpět a je mi jasné, že celá nemocnice se právě dozvídá, že u Patrička probíhá fáze buzení. Neskutečné ječení se line všemi chodbami až do nejvzdálenějších koutů a vysoké decibely pronikají do každého ucha i ouška, které je právě přítomno v této budově.
Lékař mě ujišťuje, že vše proběhlo v pořádku, ale že ho museli akorát znovu přispat, protože ohromně vyváděl.
Říkala jsem si „ono se to uklidní“, ale bohužel v tomto duchu probíhal celý den. Řev, zcestné věty, znovu jekot. Nepřidala tomu ani ta depresivní matka, pro kterou se evidentně zhroutil celý svět a potřebovala prášky na uklidnění spíš ona než její syn.
Nikdo k nám za celou dobu nepřišel, protože „to je ten uřvaný a vždyť má u sebe matku“.
V půli dne, kdy Patrik pořád brečel, už se můj nadhled a optimismus vytratil a začala jsem mít také na krajíčku. Zavolala jsem sestru, jestli by mu nemohla dát něco od bolesti.
Dostal do žíly další dávku, ale stále to moc nepomáhalo.
„Co pořád řveš?“ ptala se sestra a já na ni vykulila oči.
„Protože to bolí a píchá a nic nevidím!“ odpověděl jí upřímně Páťa.
Sestra vysypala z rukávu též upřímnou odpověď: „Ale prosím tě, to tě už nemůže bolet, a jiní mají ještě horší operace a neřvou jak ty!“
Větu „Neřvi pořád“ jsme slyšeli ještě mockrát. Začala jsem úpěnlivě vyhlížet den, kdy odjedeme domů a doufala, že vyvázneme bez psychické újmy.
Pláč se protáhnul až do večera. K již známému „neřvi pořád“ se přidalo ještě „ostatní chtějí spát“.
Já začínala mít černé myšlenky. Co když mu v tom oku něco zapomněli? Co když mu to tam nějak špatně sešili? Co když…? Co když….? Nakonec mu dali ještě nějakou dávku na spaní, která zabrala.
Usnul. Konečně. Úleva pro všechny a já si říkala, že druhý den to bude určitě lepší.
Bylo, ale jen maličko. „Mami, už to tolik nebolí, ale pořád to píchá“ stěžoval si Patrik. Došla mi trpělivost se sestrou, vykašlala jsem se na to, že se do oka nesmí sahat, opatrně jsme ho protřeli, a to byla nejspíš ta „léčebná procedura“, kterou malý potřeboval.
Konečně se uklidnil a mohli jsme si aspoň trochu hrát. To bohužel nenapadlo depresivní matku, která se střídavě hroutila a střídavě koukala do mobilu. Její syn nemohl, a tak koukal „do blba“. Když se ozval, že se nudí, dala mu máti lízátko. A další. Další. Měla nekonečnou zásobu různých sladkostí a cukrlátek, kterými zalepovala dítku ústa, aby nemusela řešit jeho diskomfort a mohla se zaměřit na ten svůj.
Bylo mi ho líto, a tak jsme ho přibrali do party. Klučík ožil a velmi pěkně si s Páťou pohráli.
„Paní Matulová, víte, že na postel nesmíte!“ Jo pardón, říkala jsem si v duchu, já zapomněla paní dozorkyně, a naprosto jsem už neměla chuť dodržovat zdejší přísný režim. Přemýšlela jsem, zda ve věznici na Mírově panují podobné podmínky nebo zda je mají mírnější? Nebo Mírovější? Od 6.00 do 21.00 jsem směla sedět pouze a jedině na přistrčené židli, na posteli vlastního syna ani na půl prdele. Což jsem nerespektovala a byla proto několikrát napomenuta sestrou ve žlutém stejnokroji.
Pokoj měl téměř celou část do chodby prosklenou, a tak bylo vidět vše, co se v něm děje. Hlavně stále pod dozorem!
Další psycho přicházelo v době jídla. Při konzumaci jakéhokoliv denního chodu jsme byli přísným pohledem kontrolováni, zda jsme splnili časový limit pro snězení krmě. Měla jsem podezření, že sestra tajně mačká stopky. Pokud jsme nebyli dostatečně rychlí, Žlutice přiběhla, požádala nás o nadzvednutí talířů, rychle utřela stůl, aby už měla hotovo a odebrala se pobízet další konzumenty k ukončení stravovacího procesu.
A završení útrap ještě nekončí!
Večer přicházel Spongebob (nemůžu si pomoct, ale ten žlutý obleček mi postavu oné animované mořské houby opravdu připomínal), a štěkal otázky typu:
„Už máte vyčištěné zuby?“
„Už jste okoupaní?“
„Máte už nachystané oblečení na druhý den?“
„A kde?“
A když nebylo, dala si na čas a počkala si, dokud vše potřebné nenachystám.
Po této kulometné palbě připomínek všeho druhu jsem odcházela na noc na svoji ubikaci. Jakž takž jsem si zvykla na to, že zdejší postel připomínala spíš brloh pro psy, ale uklidňovala jsem se, že týden to snad vydržím.
Jenže pak tam přibyl další člen. Nebo členka? V dnešní genderově nevyhraněné době jsem opravdu tápala, zda osoba, se kterou jsem měla spát nějaký čas pod jednou střechou, je on, ona, nebo ono. Vypadá to jako chlap, kašle to jako chlap, smrká to jako chlap, ale ukázalo se, že je to žena. Ale taková, se kterou se nedá v jedné místnosti vydržet!
Celou noc se ozývalo hlasité chrápání, smrkání, kašlání a kuckání. Jestli je nemocná a my to od ní chytneme, praštím ji něčím po kebuli!
O spánku se nedalo mluvit, ale podařilo se mi splašit špunty do uší. Jenže brzy jsem zjistila, že by potřebovaly mnohonásobně vyšší kalibraci, abych dokázala usnout. Ve tři ráno mě přepadly vražedné myšlenky a přemýšlela jsem, jak to co nejelegantněji provedu a jestli se ve věznici na Mírově budu mít lépe než tady. No když nic jiného, možná budu aspoň platit míň peněz!
Snažila jsem se myslet na to, že za tři hodiny si půjdu ještě na 15,5 hodiny sednout na tvrdou nepohodlnou židli, pak ještě přežít jednu noc a půjdeme domů. To ještě musím vydržet, MUSÍM! Jinak mě vážně odvezou na Mírov. Nebo do Bohnic…
Ani nevím, jak se mi podařilo vydržet tam ještě těch nekonečných hodin, ale přišel den odjezdu. Blažený to čas! Jsme doma! Jaká úleva! Juchúúúúú!!!!!
Nakonec jsme to zvládli bez újmy na zdraví psychickém i fyzickém, dokonce bez pocitu křivdy, protože víme, že bychom uškodili jen sami sobě. Ale bylo to vážně jen o fous!
EDIT:
Když mi kamarádka dovyprávěla tento příběh, povídám jí:
„Ty až jednou budeš odcházet z tohoto světa, řeknou ti: „Prosím paní, tudy rovnou do ráje, vy už jste si vytrpěla dost.“
Ona se zasmála a řekla: „To určitě, řeknou tak akorát: Milá paní, karma je zdarma!“
Já jsem ráda, že to vše bez úhony zvládli a zůstala mi kamarádka při smyslech, která se nad tím zpětně dovede zasmát, a co se týče onoho zdravotnického zařízení, jenom doufám, že jinde jsou věru vstřícnější ke svým malým pacientům a že to byla jen odstrašující výjimka potvrzující pravidlo přátelského prostředí, když už člověk musí podstoupit takové věci jako operace dětských očí.