Zápisník všedního dne

Tento zápisek všedního dne jsem pořídila letos v dubnu. A teď se mi chce vytáhnout ho ze šuplíku ven!

Měla jsem těžký den úplně naprd, ale uřízla jsem si dobrý trapásek, chá!

Zahlédla jsem z okna venku sousedy, jak jsou v živém hovoru, i zatoužila jsem se k nim přidat, tak jsem si vzala za alibi plný odpadkový koš, a náhodou šla kolem.

Udělalo mi to dobře, máme milé sousedy. Akorát nevím, či mi dlouho vydrží moje „já nepiju“. Zjistila jsem, že Franta, řečený Špendlík, je takový fajnšmekr přes pitíčka. Dá se říct, že je to úplný likérový labužník, dědek kořenář.

Hned mi nabízel exkluzivní velice vzácnou štamprličku byliného výluhu (ale fuj, já napsala bylinného s jedním n! jak jsem mohla!), kde ve vodce (v tomto případě nemám na mysli zdrobnělinu há dvě ó, ale alkoholový mok, oblíbený zejména v Rusku) vymáčal několik velikánských hrstí divotvorného koření, a počkal, až čas udělá své. Prý recept od vnuka jednoho známého českého spisovatele, hm..

Jelikož jsem dneska měla fakt náročný den jak na psychiku, tak na práci, a tak vůbec, sešly se konstelace, které se sejdou maximálně jednou za deset let, tudíž se stalo, že jsem nabídku tohoto životabudiče přijala.

„eeechuuuuááááááá hééééé!!!!!!!!!“ Krkem mi projela žíravina. Jak nejsem zvyklá, úplně jsem se otřepala. Znáte to, jako čert: blbblblblbeeeblllleee!

Zároveň se mi pod krkem začalo rozlévat příjemné teplo a už se to dalo snést. No, aspoň se ostatní nad mojí reakcí pobavili. Nikoliv výsměšně, ale tak nějak laskavě, nebo jak to říct. Cítila jsem se mezi nimi dobře.

A když už se propíralo téma výroby vlastních nápojů, hodila jsem do pléna, abych se náležitě pochlubila, že můj manžel, slovutný to včelař, vyráběl zase medovinu. A rovněž nabídla ochutnávku, hned, jenom pro ni zaběhnu do domu.

Kruci, kam jsem to jenom…, kde bych to…, nemohla jsem nic najít. Šla jsem do komůrky, kde máme nějaké vína, co se nám občas sejdou a s potěšením objevila odrbanou flašu od rumu (kterou vypil dávno někdo jiný a my jenom použili to sklo).

Plná pýchy jsem se dmula a nalila na zkoušku, lačná, co na to bude říkat zejména Špendlík, takový znalec.

Očichal… očichal…zmatený pohled. Očichal… Lehce ochutnal…. „To je líh! To je normálně rum! Jáááá hahahahahaha, tys nás teda vypekla, že prý medovinu, jááá cha cha cha cha!!!“

Následovala řetězová reakce, kdy se mohli všichni potrhat smíchy, včetně mě, a já se z toho snažila vybruslit aspoň řečma o záměrně plánované testovací zkoušce pro znalce.

A pak, najednou, kde se vzal, tu se vzal, přichází pan manžel s krásnou lahví pravé domácí voňavé medoviny. Všichni ochutnali, Špendlík si obzvlášť pochvaloval, že tak je to, jak má být, procesem za studena, žádná rychlokvaška, ale pěkně pomalu a dlouho. Už jsem jenom čekala, až začne říkat něco o jižních svazích Burgundska, navilé muškátové chuti a jemných kouřových tónech.

Stejná situace z pohledu mého manžela:

Včelař si dodělával nějakou práci, zaslechl hovor venku, a pak sledoval, jak vytahuju odrbanou flašu od rumu v domnění, že je v ní ukryto medové víno.

„Radši k tomu čuchni, ať jim nedáváš rum, kdoví co v tom je.“

„Prosimtě, to poznám, dívej tu barvu, tu vůni, a ten buket!“, laškovala jsem.

Pak se stále hrabal v matečníkách a přelarvovával…, no, to je jedno, prostě se tam piplal se včelíma buňkama, tomu nemusíte rozumět, když tomu nerozumím ani já. A najednou zaslechl z venku: „To je rum!“ a výbuch smíchu.

Krve by se v něm nedořezal. Taková hanba! V mžiku skočil s čistou lahví do sklepa, zastavil kouzelným kompasem čas (jinak si to neumím vysvětlit) přes hadičky natáhnul z velkého demižonu medovinu, a už stál mezi námi a rozléval.

No, a to je celé. Bylo to prima!