JUPÍÍÍÍ!!!
Jupí!! Zase jsem si zahrála komparz, jooooo! To mě fakt baví!
Tentokrát jsem se směla proměnit v divačku na koncertě vážné hudby. Tak to budu mít s přídavkem, smyčcové kvarteto si poslechnu moc ráda.
Bylo nás tam asi šedesát.
Když jsem si to odpoledne dala dostaveníčko s ostatními komparzisty, velice brzy jsem si všimla jedné paní, která též s oblibou vymetá komparzní role. Vysoká rádoby mladě vypadající blondýna s připnutým culíkem (snad sis kočko nemyslela, že ten příčes v jiném odstínu než hlava bude vypadat jako pravý?) Ženštině čišelo z očí, že by ráda, aby si jí někdo všiml a stala se slavnou herečkou. Pro tyto účely se neustále nějak natrčela a promenádovala, až to bylo komické.
Při vstupu do natáčecího sálu neponechala nic náhodě a vecpala se na přední pozice, aby ji bylo v záběru dobře vidět. Já usedla do zadních řad. Jdu hlavně na koncert!
Jo, abych nezapomněla, měli jsme si vzít s sebou kabáty. Protože to je jedno, že už je léto, natáčet se bude právě únor!
Nevím, jak se to mohlo stát, ale já a pár podobně bystrých a chápavých lidí jsme s těmi kabáty usedli na židličky. Pak někdo usoudil, že to vypadá fakt blbě, ať si ty kabáty zase odneseme. No tak jo.
Zvednu se s kabátem v ruce a v ten moment mě ukořistí čísi ruce a navedou mě do filmové fronty na šatnu, která se jako tvořila před filmovým představením a kde už čekal osiřelý elegantní pán v bundě a potřeboval k sobě dámu. No tak jo.
Paní Třebasiměvšimnou se tvářila, že jí to nevadí, že v té frontě není, chlácholila se, že sedí na předních místech a bude dobře vidět při koncertě. Fronta na šatnu je pod její úroveň!
Pak zase někdo řekl, že dopředu fronty musí jít hlavní postavy, aby v záběru stihly odevzdat kabáty a přesunout se k baru. A tak přímo přede mě strčili Olega Špalka s chotí a jeho kámošku Lindu Dřevěnou.
A to už jsem vám říkala, že jsem v raném mládí dělala komparz v jednom studentském filmu, kde hrál ústřední postavu právě Oleg Špalek? Zasmála jsem se, když jsem ho viděla, že budu dělat komparz zase „s ním“.
Takže jsem se ocitla rovnou za Olegem a Lindou a mohla jsem se potrhat smíchy, jak by o tuhle pozici určitě všema zubama bojovala paní Třebasiměvšimnou.
Klapka…Akce!
Nandáváme soudružce šatnářce kabáty a…
Stop!
Dobře, uděláme malé změny a dáme to ještě jednou. Vy musíte být rychlejší a vy nespěchejte. Ty Evo se musíš podívat dýl na Martu. Pokyny režiséra jsou jasné.
Dobře. Kabáty zpátky, fronta zpátky, jdeme na to.
Klapka…Akce!
Hlavní postavy odevzdají kabáty. My se posuneme víc dopředu. Odevzdáme kabát a…
Stop!
Bude lepší, když vy půjdete už odsud, abyste to stihli, a ty musíš jít pomaleji, aby to dali. A vy nechoďte až tak dozadu.
Kabáty zpátky, fronta zpátky.
Klapka…Akce!
Oleg a jeho parta odevzdají kabáty, my se posuneme dopředu, vyměníme kabáty za kolečka s číslem (během večera jsem vystřídala snad všechny), začneme se přesunovat do sálu a…
Stop!
No, už jsme aspoň v té frontě pokročili.
Zpátky...Zpátky…Zpátky.
Asi popatnácté se záběr nakonec podařil. Mrkla jsem na blondýnu a její znuděný ksicht, protože byla nucena dlouho čekat. Stala se z ní paní Užmětotunebaví.
Po osmé večer se začal natáčet samotný koncert v sále. Smyčce byly famózní a byla to fakt rajská hudba. Myslím že i ti, kteří běžně takovou hudbu neposlouchají, byli úplně v transu. Jenže těsně předtím se zjistilo, že ne všichni si mají kam sednout, takže museli přidat židle. Před blondýnu. Normálně ji zatarasili. Snažila se vypadat, že netrpí, ale její zklamaný výraz na sebe nenechal dlouho čekat. Ovšem držela se statečně.
Po nahrané skladbě byla v devět večer vyhlášena obědová pauza. Nedivila jsem se ničemu, takže se nedivte ani vy. No normální hodně pozdní oběd, no. Kdy bude večeře se mě neptejte!
Po „obědě“ se natáčel ještě odchod ze sálu, a tady se bloncka konečně dočkala. Měla jít s partnerem na bar a v záběru si s ním jako povídat. Rozzářila se jak světluška na palouku při úplňku a opět se proměnila v Třebasiměvšimnou.
Točilo se ještě hodně záběrů a mockrát, do postele jsem se dostala až kolem čtvrté ráno, a to prosím bez přestávky na večeři. Úplně unavená a vyčerpaná, ale šťastná. A, musím se přiznat, že jsem se sama proměnila v paní Třebasiměvšimnou a Třebasiještěněkdeštěknuvekřoví. Doufám!