Zápisník všedního dne

To jsem se tak jednou potřebovala dostat z Brna domů do Zlína. Tož čučnu na nejbližší spojku, která frčí dom. Hmm, nejbližší jede za pět minut ze Zvonařky. Pokusím se teda hodit šunky na ramena, proletím celou Vaňkovku bez slintání do výloh, a tak tak stihnu srolovat jazyk rozevlátý až na zem těsně předtím, než řidiči nahlásím „jedenkrát do Zlína, prosím“. Zchudla jsem o 132 korun a plácla sebou na mé oblíbené první místo hned za dveřmi, které bylo překvapivě volné.

„Ccccssss“ ozval se známý zvuk zavírání dveří a vyrazili jsme.

Zamžourala jsem na informační panel, kudy že to ten autobusek vlastně jede. Ááá, přes Vyškov. A pak Ivanovice na Hané, Nezamyslice, Mořice. Čtu zděšeně dál – Vrchoslavice, Stříbrnice, Křenovice… A je mi jasné, že tenhle výlet bude ještě hoooodně dlouhý.

Od Vyškova jsme stavěli v kdejakých Kotěhůlkách a já si říkala, proč se říká zrovna „Kotěhůlky“. Proč ne třeba „Štěnětyčky“? Nebo „Kuřelaťky“?

Každopádně, když jsem seděla téměř u řidiče, všimla jsem si velmi brzy, že fakt nemá dobrou náladu. Nevím, jestli to bylo tím, že si v rádiu pouštěl dechovku (soudím, že z takové hudby musím mít špatnou náladu každý), ale kdokoliv nastupoval a žádal zlevněné jízdné (každý druhý cestující), přísně vyžadoval doklad o slevě. A jelikož už dávno padla tma, špatně na to viděl, téměř rval cestujícím kartičky z ruky, aby se zblízka podíval, zda mají na slevu opravdu nárok.

Když jsme projeli Bezměrovem, za vesnicí na rozcestí se náhle ozvalo skřípění brzd a já málem čelem orazítkovala přední sklo. Pochopila jsem, proč mé oblíbené místo zůstalo před mým příchodem prázdné.

Otevřely se dveře a přistoupil drobný mladík v černé bundě s kapucí a černých kalhotách. To bylo jako červený hadr na řidičův nasupený zrak. Dřív, než se kluk stihl nadechnout, šofér vycenil tesáky a štěkl: „Proč jsi celý černý?! A proč sis nerozsvítil mobil?! Jindy na tom visíte furt a teď máš ruce zastrčené v kapsách a nejsi vidět! Grrrrr!!!!!!!!!“

Kluk nepatrně pípnul, že chce studentskou do Kroměříže, co nejrychleji sebral jízdenku a zmizel jak nejdál to šlo do útrob autobusu. Samozřejmě až poté, co mu byla kartička se slevou důkladně zkontrolována.

Za Kroměříží jsem už přesezená a mrzutá stejně jako řidič netrpělivě vyhlížela neonová světla našeho velkoměsta. Rádio Dechno mi na náladě také nepřidalo. Konečně jsem se úplně ukodrcaná dočkala. Zastavili jsme na konečné zastávce celé trasy. Za zvuků „umcaca umcaca“ jsem z autobusu vystřelila jak z rakety a upalovala splašeně domů.

Áááách... Všude dobře, doma nejlíp. No jóó.

A ponaučení?
Až budete čekat ve tmě v tmavém oblečení na autobus, nezapomeňte raději máchat rozsvíceným mobilem na všechny strany (možná si s sebou pro jistotu vemte do kapsy nějaké světelné dělo, tím nic nezkazíte). Jinak by se vám totiž mohlo stát, že uslyšíte vrrrrumm, váš odvoz bude v čoudu a vy pak můžete leda pomalu vykročit k prvním jarním stokilometrovým krůčkům…

A taky není dobré sedat si blízko řidiče. Už kvůli té dechovce néé!