JEDNOU ZASE VYJDE SLUNCE A OBJEVÍ SE DUHA
Každý má v životě někdy období, kdy mu není do zpěvu, ba ani do skoku. A jedno takové těžké prožívání teď potkalo i mě.
Než jsem se nadála, ocitla jsem se opět na operačním sále. Pro někoho možná banální zákrok, pro mě ne, pro mě je to prostě kus mě, kus mého já. A není jednoduché vše „prostě přijmout tak jak to je“, s oním klišé „holt se nedá nic dělat“.
Emoce lítají na všechny strany.
Záchvaty pláče střídají záchvaty smíchu,
však o tom zas jednou napíšu knihu.
Ale i při tom nelehkém prožívání jsem vypozorovala některé věci, o které bych se ráda podělila.
Pokud jste v hlubokém smutku, zdá se mi, že ten nejvíc nejúčinnější lék, který pomáhá, je pevné objetí. Opravdu. A nebojte si říct si o něj! Uklidňování, že to bude dobré, je fajn, ale i když tomu, že to bude opravdu dobré, tam někde v hloubi věříte a jste o tom skálopevně také přesvědčeni, jsou to v tu chvíli slova, která prostě jen letí kolem. Rozbouřená duše je není schopna úplně přijmout.
Když vidíme někoho, kdo má těžké období, často máme tendence daného člověka rozveselit, rozptýlit, aby přišel na jiné myšlenky. Ale já myslím, že bolest je projev citu, a proto se jí vlastně ani nebráním. Stejně bych byla bez šance.
Ale vždyť to, že každou chvíli pláču, je jen známka toho, že cítím. Že cítím! Cítím, jsem tedy ŽIVÁ!
A taky vím, že jednoho dne ta bolest zase odezní. Prostě odejde. Pramen vyschne.
A po dešti zase vyjde slunce a objeví se duha.
Dovolme si procítit bolest na duši. Protože až odejde, budeme schopni cítit také radost. Budeme cítit omamnou vůni květů, jimž vánek čechrá okvětní plátky, budeme moci pozorovat ptáky, jak hopsají z větvičky na větvičku a trylkují zkrátka už jenom proto, že jsou. Paprsky slunce ozáří skaliska vysoko v horách a prostoupí vzduch i tam, kam člověk smí vkročit jen s hlubokým respektem ke stvoření.
A na to všechno já se velmi těším.
Až po dešti zase vyjde slunce a objeví se duha.