JDI ZA ŠTĚSTÍM
Bude nová kniha? Moje?
Poslední dobou často kladená otázka.
Když jsem objevila, že můžu psát, a podařilo se mi vydat knížku (a že to teda byl proces!), bylo to splnění snu. Propojení s duší. Učiněný zázrak!
A tak jsem se rozepsala. Nahazovala jsem si povídky, některé zdařilejší víc, některé míň, ale pořád byly nějaké impulsy a pohnutky něco sepsat.
Ale poslední dobou se to neděje!
Zato se dějí velmi zajímavé vnitřní procesy se mnou. Zjištění, že už mi psaní vůbec nedává to, co na začátku, je úplně ohromující až šokující, naprosto překvapující. Že se to přesunulo do módu „měla bych něco napsat“ je objev roven vylodění Kryštofa Kolumba na novém kontinentu.
Myslela jsem si, že jsem konečně našla samu sebe, svoji cílovou metu a je to. Ale teď zažívám uvědomění, že to nemusí být napořád. Vždyť nic není napořád, nekonečné, proč by i moje životní sny měly být jednou pro vždy hotové a definitivní?
Takže žádná další kniha nebude. Alespoň ne v dohledné době. Nemám motiv, nemám tažnou nit, nemám náboj. Nemá to cenu takto psát.
Prošla jsem si zpětně kapitolky, co jsem si na potenciální knížku nahodila. A musela jsem se smát, protože skoro polovina z nich začínala větou: „Dlouho jsem nic nenapsala…“ Myslela jsem si, že to bylo nějakými osobními starostmi, které jsem měla, a taky pořízením psa, protože to je velká spotřeba jak času, tak spánku. Že jsem prostě neměla chuť a energii psát, protože jsem byla unavená a ve stresu. A pak přišlo uvědomění, že to nebylo tím, že se mé životní touhy přesunuly jinam. A to je vysoce úlevné!
Měla bych…
Začarovaná dvě slůvka.
Nemusím – to je zase odčaruje.
Třeba ten impuls zase někdy přijde, ale nebudu ho už cíleně hledat. Když něco jiného mezitím hledá mě!
Nabídky na natáčení filmů ke mně, hrňte to sem!