Zápisník všedního dne

Normálně chodívám do práce pěšky, protože to nemám daleko (navíc v ranní dopravní špičce je to kolikrát i rychlejší). Ale zrovna dnes jsem si uzmula od muže auto, protože jsem chtěla vyzvednout balík na poště, která je v budově vedle kanceláře, a taky jsme vytřídili zase jednou nějaké věci po dětech a já si řekla, že je dám do charitativního obchůdku, který je v té budově taky. Prostě dvě mouchy jednou ranou, jak se říká.

Ráno jsme se nebývale rychle vypravili do školy, až jsem byla překvapená, tak jsem si řekla fajn, třeba se mi podaří dole dobře vyjet. Protože když sjedu z naší ulice dolů k hlavní silnici, tak musím odbočit vlevo a ono to někdy fakt už nejde. Jak se čas blíží půl osmé, už to potom houstne, máme problém.

To ale nebyl můj dnešní případ. Mam dobrý čas, sjíždím dolů a zrovinka se kolona zastavila u přechodu a do protisměru nic nejelo. Jaké štěstí! Šup a už jsem byla v řadě. Za chvíli bude semafor, projedu kousek centra a budu v práci. Bezva!

Jo, ale bezva to bylo jenom do chvíle, než jsem si uvědomila, že jsem si doma zapomněla telefon. Před odjezdem jsem si ho dala ještě na nabíječku, chyba lávky. Já nevím, co to někdy mívám za zvyk, dávat si věci jinam, než na obvyklé místo…

Tak co teď? Rychle se rozhoduju v popojíždějící koloně. Budu ho dnes potřebovat? Hm, budu, potřebuju kód pro vyzvednutí balíku. Takže sotva jsem krásně vjela do řady, tak hned v další ulici jsem z ní zase vyjela a odbočila směrem k domovu, abych si naložila telefon a znovu zkusila štěstí.

Ale kdepak, štěstí už letělo do tramtárie. Zleva i zprava proudily nekonečné řady aut. Nakonec jsem se rozhodla využít malé mezírky aspoň v jednom pruhu a místo doleva odbočit doprava. Kousek dál sjedu o třídu níž, tam už bude semafor a můžu se zase nasměrovat k práci.

Jo, dobré, zadařilo se.

Odbočím tedy na semaforu a opět se vřadím, tentokrát do ještě pomalejší, o to delší kolony. Pfff… A samozřejmě ani nemusím říkat, že přede mnou se plouží velký náklaďák, přes který vidím stejně velké kulové.

Pomalu se blížím k práci. Při poslední odbočce mě už málem omývali, protože se tam odbočuje jak jinak, než vlevo a bez semaforu, do protisměru neustálý přísun aut a fronta jak na banány. Tak si sedím v autě a blikám vlevo, stále si sedím v autě a blikám vlevo a abych se nenudila, stále si sedím v autě a blikám vlevo. Sunula jsem se krok za krokem a spotřeba na displeji vykazovala krásných ekologických 18 l/100 km.

Konečně jsem v garáži! Nachystala jsem si kartičku na vjezd již dopředu (protože jsem prostě šikovná, co k tomu dodat), stáhnu okénko a nějakým záhadným zkratem jsem místo kartičky stiskla tlačítko na lístek. Už už si chci nadávat, když si uvědomím, že to vlastně nevadí, protože kartičku potřebuju použít hlavně při výjezdu. Málem jsem se trestala zbytečně!

Takže, v přízemí je beznadějně obsazeno. Tak jedu vejš. Plno. Ještě vejš, Radime, říkám si v duchu jako z filmu Na samotě u lesa. Ještě vejš. Vyjedu až do nejvyššího úplně posledního patra, které už ani nemá střechu.

Opatrně se rozhlížím po přeplněném parkovišti. Vypadá to, že jsem nejspíš úplně poslední zaměstnanec, který dorazil do práce, jinak si to neumím vysvětlit. Nakonec v protějším rohu zahlédnu snad úplně poslední místo v celé garáži – tak přece! Rychle k němu jedu, protože zaslechnu vyjíždět nahoru další auto. To místo je moje, smrdutý kojote! Nacpu se tam, ať si ten druhý jede kam chce!

Zdárně a úspěšně zaparkuju i v takové rychlosti, dokonce bez jediného škrábnutí. Jsem rozená mistryně v rychlostním parkování pod tlakem, pochválím se, vytáhnu z kufru věci a začnu se rozhlížet kudy tudy dolů směrem do práce.

Na co výtah, ten je pro lenochy, já to hravě zvládnu po schodech! Zapomněla jsem ale, že si nesu do práce tu objemnější věc, a že taková věc, ono se to nezdá přátelé, ale ono se vám to někdy i pronese!

Sešla jsem dolů po schodech, přecházela silnici do sousední budovy, kde mám kancelář, a po zemi táhla šimpanzí tlapy, na nich zavěšených několik přecpaných igelitek, které jsem chtěla zanést do toho charitativního obchůdku.

A už šťastně vcházím do kanceláře, nejdřív já, pak dlouho dlouho nic a potom tlapy s igelitkama. Jen o pouhých 20 minut později než jindy. Klíče od auta, které ještě držím kdesi v ruce, protože nemám kapsu, si dám do šuplíku, místo do batohu. Já nevím, co to někdy mívám za zvyk, dávat si věci jinam než na obvyklé místo…

Zdárně si odkroutím své povinnosti a po práci vyrazím. Tlapy se mi mezitím smrskly zase na normální ruce, popadnu igelitky a pošoupnu se o dvě budovy dál do obchůdku.

A už mám zase šimpanzí tlapy. Ale hřeje mě vidina, že už to tam nechám a bude to hotovo! Super!

A úplně nejlepší je, že pak už jenom zajdu na poštu, která je hned vedle, vyzvednu balíček, zpátky do auta a jedu! Pohoda!

A věděli jste, že profi sponkovačka se vším příslušenstvím, kterou chcete dát včelaři k narozeninám, váží 8 a půl kila a je zabalená do velké nemožně čtveraté krabice?! A to mám jako odvléct až do garáže do auta jo? Až tam úplně nahoru jo?!

Ploužím se ke garáži, z rukou mám jakési vytahané roury, které šourám po zemi. Bože dej, ať už jsem u toho výtahu.

Abraka dabra sláva! Jsem nejšťastnější člověk na světě! Výtah! Jede jedno patro, druhé patro, vejš, ještě vejš až úplně nejvejš a já slastně vystupuju. Už vidím naše auto! Jaký to nádherný den!

Chci si odemknout. Nemám kapsy. Ale mám batoh! Ovšem, pomalu se mi začíná přehrávat scéna z rána, kdy si klíč od auta místo do batohu strkám do šuplíku, v domnění, že se mi nemůže stát, abych tam na něj zapomněla.

Jak se mi to mohlo stát? Vždyť jsem přece tak šikovná?!

A co teď?

Nechte si právě koupenou sponkovačku jen tak pohozenou na zemi, ať tam na vás počká…

No nic, nezbývá než popadnout ten obří ranec zase na záda a připravit se opět k sestupu dolů směrem ke kanceláři. Zlatý výtah! To je ale vynález!

Vcházím do druhé budovy, vleču se, funím, šatičky se na mě začínají lepit. Ještěže mám kancelář až úplně na konci chodby!

Zdárně odemknu dveře, šuplík, vylovím klíč od auta, opět si nahodím na hrb ten betonový kvádr a opět vyrazím směr garáž. A opět jedu výtahem jedno patro, druhé patro, další patro…

Hurá, auto! A můžu ho i odemknout! Odhodím balík do kufru, vpluju s úlevou na sedadlo a startuju. Ach jaký to pocit!

A sjíždím jedno patro, druhé patro, další patro..

Přijedu k závoře. Kartička!

Kde ji ksakru mám?! Potřebuju vyjet!

Lísteček už jsem dávno vyhodila, když ho nebudu potřebovat, že. Začnu zběsile přehrabovat kapsičku batohu, kde obvykle kartičku mívám. Je tam! Jak se to vyplatilo, dát ji na její obvyklé místo!

Píp…a jedu!

Doploužím se domů, naložím si kopec zmrzliny a objednám se ke kamarádce na pedikúru. Si to zasloužím!