JÁ, MYŠ
Jmenuju se Snížek, a příběh, který vám budu vyprávět, se udál na sklonku jednoho léta, kdy moje holčička Rozárka odjela se svou rodinou na celý víkend pryč.
Jako malé miminko si mě Rozárka koupila ve zverimexu, protože si mě už moc dlouho přála. Vybrala si právě mě, s očima jako korálky a tmavými fleky na sněhobílém tělíčku. Byl jsem fakt fešák, na rozdíl od všech mých sousedů - bílých laboratorních myší s červenýma očima, které většinou končily v chřtánu nějakého hroznýše či vejra.
Ale já doufal, že mě potká lepší osud. Tolik jsem si to přál, až si pro mě jednoho dne opravdu přišla a odnesla mě.
Celou cestu ze zverimexu, kterou jsem absolvoval v tmavé krabici od bot vystlanou senem a pár vyřezanými otvory na dýchání, na mě Rozárka mluvila konejšivým hlasem: „Neboj, myšičko, neboj, my tě nedáme hadovi.“ To se mi vážně ulevilo a začal jsem se těšit na to, co mě čeká.
Ale v mém novém bydlišti to tedy bylo velké zklamání. Strčili mě do malé klece a mysleli si, že mi tam bude hej. Pch! Během deseti minut jsem měl všechno obejíté a začal se nudit. Zalezl jsem vztekle do plastového domečku, který měl kulatý vchod a ven z klece trčící úzký komín se dvěma příčkami jako malé okénko. Občas jsem zase vyběhl a zkoušel hryzat klec, jestli bych se neprokousal ven. Nešlo to! Byl jsem v pasti!
Naštěstí se umoudřili a začali mě dávat do prostornější krabice, kterou mi vystýlali čerstvou voňavou trávou, novinami a různými klacíky a já si z toho všeho stavěl hotové paláce, jako bych byl doopravdy pod zemí, to byla panečku jiná zábava! Navíc se se mnou Rozárka často mazlila, lehla si a dovolila, abych čmuchal všude po jejím těle a náramně se tomu smála. Taky se mě pokoušela hladit, ale kdepak, já neměl čas, musel jsem všechno prozkoumat a pročmuchat, a tak jsem se jí vždycky vysmekl. To byla parádní hra!
Do klece mě strkali, jen když odcházeli z domu. Protože já jsem i tu krabici chtěl prokousat a jít se podívat co je tam dál, co je za tím. Jenže oni měli strach, že bych si tam udělal tunel, pláchnul jim a přehryzal káble.
Jednou na konci léta se chystali odjet na celý víkend pryč a rozhodli, že já to zvládnu doma úplně sám, že mě nikomu na hlídání nedají. A já jim to nevyvracel, pořád jsem snil, jaké je to venku, tam za tou krabicovou zdí? Za těmi kovovými šprušlemi klece? Chtěl jsem objevovat svět a podnikat spoustu výprav. Budu mít aspoň spoustu času promyslet si pořádný útěk!
Nacpali mi všude plno jídla a chystali se k odjezdu. Konečně zaklaply dveře. Jooo!
Důkladně jsem to promyslel a došel k závěru, že když prokoušu tenké plastové příčky v komíně domečku, mohl bych se tudy protáhnout ven. Já jsem ale pašák!
Hryzy hryzy. Hryzy hryzy hryzy. Prask! Wow, podařilo se! Teď ještě dostat zadek skrz otvor dva krát dva centimetry. Uffff. Héééék. Úúúúúííííí …. Šprnc! A je to!
Jsem volný! Lidičky, já jsem volný!!!
A zatímco si Rozárka užívala u přátel na statku s jinými zvířátky, obdivovala telátko, proháněla po dvoře krocany se slepicemi a mazlila se aspoň s deseti kočkami, já měl lepší zábavu. Prozkoumával jsem celý byt!
Čmuchy čmuchy čmuchy čmuch… zeď.
Čmuchy čmuchy čmuchy čmuch… zeď.
Káble hryzat nebudu, přece nejsem padlej na hlavu, abych se na svobodě hned odprásknul proudem.
Hm… Brzy jsem to taky všechno pročmuchal, ale nic tak světoborného jsem teda zase neobjevil. Takové zklamání, ccc…
Dostal jsem hlad. A žízeň. Ty vado ale jak se teď dostanu zpátky k jídlu?! Ta přeplněná miska zůstala uvnitř klece a pití zrovna tak. Nedokázal jsem se už vyškrábat zpátky na komín, abych se k té hostině dostal. Začala se mě zmocňovat panika.
Ještěže jsou někteří členové rodiny čunčata, našel jsem cestou aspoň pár drobků, ale hlad se brzy ozval znovu. A žízeň. Moji milí, jak já se toužil napít!
Padla tma. A oni nikde. Já tady trpím a oni si klidně chrní někde ve stanu při statku!
Zalezl jsem za skříň a chřadl a chřadl. Už jsem vážně myslel, že jsou to moje poslední chvilky a že umřu dřív, než se Rozárkovic vrátí domů a zachrání mě. Teď bych si přál, aby mě radši sežrala nějaká krajta, abych to měl rychle za sebou, než takový pomalý hladomor.
Přímo jsem cítil, jak se scvrkávám a sesychám. Byl jsem už tak slaboučký, že jsem se nemohl téměř hnout.
Ani nevím, jak jsem přečkal celý další den. Podruhé se začalo stmívat a na mě padly ještě větší chmury. Už už jsem se loučil se životem.
Náhle cvakly dveře. Vrátili se!
Ale něco bylo jinak. Slyšel jsem Rozárčin hlas, jak vyděšení křičí, že Snížek není v kleci a utekl, ale nemohl jsem se pohnout. Úplné štronzo. Cítil jsem se divně a obepnul mě strach. Zatímco oni běhali po bytě a prohledávali každý kout, mně jakoby zkameněly nohy.
„Tady je! Za skříní v obyváku!“ volala nadšeně Rozárka, když mě objevila. Snažila se mě přivolat, ať jdu za ní a já vážně chtěl, ale nedokázal jsem to.
„Búúúú, on mě nechce, on je nějaký divnýýýýý, búúúú!“ rozplakala se.
Rodiče jí poradili, ať teď odejde, přistrčili ke skříni misku s jídlem a vodou a zpovzdálí sledovali, co se bude dít. Rozárka ale odmítala odejít pryč a s pláčem vše sledovala s nimi.
Nakonec se mi podařilo z posledních sil odplazit směrem k jídlu. Jakmile jsem se vyloupl zpoza rohu skříně, Rozárka hbitě přiskočila, chňapla mě a jako vždy si mě položila do klína, aby mě ukonejšila a pomazlila mě. Přisunula mi pár zrníček a ovesných vloček, abych se najedl.
Ale já se nedokázal ani hnout, byl jsem úplně paralyzovaný strachy, bylo mi zle a zůstal jsem celý strnulý s vykulenýma očima jako socha.
„Mamííí, on je nějaký divný! On určitě umřeééééé!“ rozeštkala se Rozárka a hrachy padající jí zpod víček nebraly konce. „Sníž-kůůů, co je ti? Búúúú! Co se ti stalo, búúúú?“ plakala a plakala a nebyla k utišení a já zrovna tak. Byl jsem úplně zkoprnělý až do morku kostí.
Jako z velké dálky jsem slyšel maminku, jak říká, aby mě dala do krabice na čerstvou trávu, dala mi tam jídlo, kapátkem zkusila dát trochu vody a šla spát, ráno moudřejší večera. Slíbila jí, že se na mě v noci ještě podívá.
Dali mě do svého, a světe div se, začínal jsem se křísit. Zvládl jsem uhryznout půl mé oblíbené ovesné vločky a trochu se napít. V průběhu noci jsem to dokázal ještě několikrát a začaly se mi vracet síly a Rozárce též, když zjistila, že je mi líp.
Ráno už jsem byl téměř jako rybička, a tak jsem špicoval svoje myší uši, aby mi něco zajímavého neuteklo.
„A víš Rozi, že jsi vlastně celý víkend lítala i spala v jednom oblečení, měla jsi na klíně mraky koček, a pak sis tam položila vyhládlého zuboženého Snížka? On je myš. MYŠ! To bylo tím! Musel všechny ty kočky cítit, se nedivím, že z toho měl takové psycho!“
Následoval výbuch smíchu a bezbřehé plácání do kolen.
No teda, já tak trpěl a oni se můžou úplně potrhat! Padouši jedni!
Ale vzal jsem je na milost. Za plnou misku žrádla.
Ten památný příběh, který se udál na sklonku jednoho léta, vám vyprávím už z myšího nebe. Ale pobyt za skříní, bez jídla, a v klíně s pachy tisíců predátorů jsem tehdy přežil. Ještě dlouho jsem si užíval stavění paláců a různých chodbiček a už mi vůbec nevadilo, že jsem v krabici. Nakonec se ze mě stal stařík a dožil jsem se úctyhodných téměř dvou let.
Odešel jsem dva dny před Rozárčinými narozeninami, (takže nesmutnila dlouho), uprostřed tuhých mrazů, a dal jsem jim pěkně zabrat, aby mi ve zmrzlé půdě vykopali hrobeček.
Důstojně jsme se rozloučili a já si teď užívám svůj život v nebi, kde už žádné klece ani krabice nemají, a chodím tady s kámošema na ovesné vločky. Exkluzivně křupavé!