FOX
A to jsem vám ještě nevyprávěla, jak jsme si pořídili psa. Procesy, které k tomu rozhodnutí vedly, byly sáhodlouhé, diskutované, neukvapené. Jisté.
Takže hurá na bazoše, ifauny, sbazary a podobné moutě kutě. Schválně jsem vybírala inzeráty v okruhu 50 km, ať netrpí ani pes ani my nějakou zbytečně dlouhou cestou.
Jenomže když je někdo jelito, tak je kretén. Až poté, co jsme domluvili podrobnosti a vše bylo na spadnutí, vybalil pán adresu, která byla ještě dalších 50 km od místa, které značil inzerát. Neměla jsem už to srdce pejska odříct, když na něho děcka byly tak natěšené. Vždyť přijde už zítra!
Tak jsme nabalili prostornou banánovku, vystlali měkoučkou dekou, dali do ní nějaké chroustačky a hračky, ať má štěňátko pohodlí. Moje představa byla, že většinu cesty pejsek stejně prospí a bude si spokojeně vrnět v krabici obklopen div ne baldachýnem.
Realita mě vystřelila ven z celé naší galaxie.
Chápu, že odluka je pro zvířátko velký stres. Ale TAKOVÝ stres, to by mi oči ani nestíhaly mrkat. Celkem jsme s dobrovolnými i vynucenými přestávkami jeli asi dvě hodiny. V krabici strávilo štěňato tak možná pět minut, ať nežeru.
Zbytek cesty psík vyváděl až na měsíc, rajtoval po celém autě, kňučel, až to muselo tahat mrtvé z hrobů, kolem kterých jsme jeli. Korunu tomu nasadil, když se prapodivným způsobem dokázal nějakou škvírkou propašovat do kufru pod zatahovací roletu, čímž se ocitnul v naprosté černé tmě a v úplné pr.eli.
Je zaručené, že když se vám něco takového stane, tak právě tam, kde nemáte absolutně kde zastavit. Takže nervydrásající jízda pokračovala ještě pár kilometrů, než ji utnulo provizorní parkování u silnice. Následovalo hororové zjištění, že z čiré hrůzy se pejsek připo…kadil, a to velmi řídce, a schytal to nejenom vnitřek kufru, ale taky můj batoh a notebook, který byl díky bohu naštěstí v brašně.
Další úseky trati se odehrávaly v duchu strašného puchu, protože kilometry čistících a dezinfekčních ubrousků jsem si jaksi nenabalila a těch pár ušmudlaných papírových kapesníčků, které jsem vyštrachala, bylo platných asi jako když se snažíte letištní halu vytřít kyblíčkem a mopem pro panenky.
Když jsme přijeli, první, co Foxík u nás zažil, byla kompletní koupel a dekontaminace a desmradizace celého auta a poexkrementovaných věcí v něm. Musela jsem se s tím piplat, i když bych s tím nejraději šlahla do popelnice, ale nebyly to zrovna věci, které bych snadno oželela a byly pro mě důležité. Kulturní bohatství!
Uf, zmáknuto.
Pejsek se mezitím uklidnil a začal prozkoumávat terén a děti si ho nemohly vynahladit.
První týden byl ještě hodně náročný i v noci, než si to postupně vše začalo sedat, ale už jsme se trochu všichni sehráli.
Foxík roste jako z vody, naučil se už nějaké psí kusy, je to náš miláček, puchýř a pazúr a začíná využívat své roztomilosti ke kradení různých předmětů. Ale my jsme naštěstí taky tuze roztomilí a zase si je pěkně krademe zpátky.
A tak si tu žijeme v harmonii, roztomilosti a pospolitosti, pardon, PESpolitosti, a co si kdo nakrade, musí si hlídat, nebo mu to čórne zase někdo jiný.