BĚHEM MÉ SLUŽBY SE NIC ZVLÁŠTNÍHO NESTALO
Během mé služby se nic zvláštního nestalo, jenom… kolik různých vtipů z prostředí vojenské služby začíná podobným úvodem?
Já, ač cérka armádou nepolíbená (ještě to tak!), bych se nenadála, že se jednou stanu součástí podobného vtipu.
Už ráno začalo mrzutě. Věděla jsem, že potřebuju jet do práce autem a hrozila se toho, že když vyrazím pozdě, nevyjedu z ulice, chytnu zácpu, a než se doploužím do pětiposchoďové garáže, taky se mi může stát, že bude svítit zlověstné červené signální zařízení a bude hlásat „OBSAZENO“. Takže nutně potřebuju vypadnout včas!
Že se nám doma už pár týdnů ozývá občasné „chrchl chrchl kuc kuc“ mi vrásky nedělá (proto vypadám stále tak mladě a svěže), ale když se k tomu přidalo „bolí mě hlava“ a já viděla synečka s překrásnými fialovými pytlíčky pod očima, protože prý už od půl paté nemohl usnout, zželelo se mi toho robátka a učinila jsem rozhodnutí „tak dnes zůstaň doma“.
Zželení rovná se zdržení. To máte uvařit čaj, změřit teplotu, nachystat oběd ze včera, aby si ho mohl ohřát … uf, můžu jít.
Obouvám si první botu.
„Mamí, nevidělas můj čip?“
„To teda neviděla, dcero! A už tady nejsem a nic nehledám!“
Obouvám si druhou botu.
„Mamí!“
„Co?!“
„Já ten čip nemám!“
„Já ho taky nemám! A už letím do práce!“ (A nějaké pitomé kolečko v plastu je mi ukradené!)
I zželelo se mi nakonec děvenky drahé, prostočipé, vyzula jsem si boty a šla jí pomoct hledat tu mrňavou věc, která ji opravňuje ke vstupu do školy (opravdu ji chceš najít?).
Zželení rovná se zdržení. To máte prohrabat aktovku, kapsy, přihrádku, poličku… nic. Ale fakt už musím jít. Tak dneska bez čipu, snad se někde objeví. (Protože jinak mě vomejou, vyřizovat náhradní!)
Naštěstí se mi podařilo ještě dobře vyjet, a dokonce dobře zaparkovat, (sice až v posledním nekrytém poschodí, ale pěkně u výtahu), tak jsem v klidu vplula do kanceláře.
Než jsem se nadála, bylo jedenáct hodin a psychicky jsem se připravovala na zítřejší kontrolu, na kterou jsem se pranic netěšila. (chodit na kontroly je sice moje práce, ale někde si to sedne víc, někde míň). Kolega zrovna odcházel s tím, že jde něco řešit do druhé budovy.
A pak to začalo…
Zvonil mi mobil. Před časem jsem udělala neuvážený nákup přes internet a vyhodila z okna tisícovku za objednávku z neperspektivního čínského šopu. Jaké bylo mé překvapení, když mi asi tak po třech měsících volá kurýr, že mi veze zásilku. No tak jo, syn je doma, může to převzít.
Sotva jsem telefon típla, rozezvonila se mi pracovní pevná linka a volala mi kolegyně, se kterou jsme měly jít na nepříjemnou pátračku spolu, že onemocněla, náhradnice též, tudíž musíme celou kontrolu přesunout na jindy. Tož totok teda! Měla jsem na to jen půl dne, nemeškala jsem tedy a ihned žhavila e-mail a telefonní linky, aby se vše potřebné stihlo vyřídit.
Ještě jsem ani nedokončila hovor s budoucí kontrolovanou osobou, když mi znovu zazvonil mobil. Ááááá, šéfka. Rychle jsem se přeorientovala zase z drátu na bezdrát a zjistila bezodkladný úkol: naposílat jiné materiály z jiné problémové kontroly vedoucímu odboru.
Vyběhla jsem na chodbu k ultrafunkční mašině a počala skenovat dokumenty. Kýho šlaka, kde je to tlačítko, aby se mi to skenovalo do jednoho celého souboru, a ne každá stránka zvlášť? Grrr!
Citelně jsem se hodila do stresu a uprostřed této psychické ústřelky a hledání správného nastavení slyším najednou melodii, jako když přichází Krakonoš. Nejdřív se leknu a ohlížím se, zda se mi tu nepřimotala sojka zvaná hlásná trúba, která by zatepla hlásila pánu hor moji chabou digitální gramotnost. Pak si ale uvědomím, že jsem si tak nastavila vyzvánění v telefonu a že mi volá můj muž, pán včel.
„Ano lásko?“, řekla jsem automaticky a dál obracela stránky a skenovala dokumenty, abych neztrácela ani mikrosekundu čas.
„Ali, prosím tě, volala mi sousedka, že synek převzal nějakou zásilku od kurýra a zabouchl si klíče…“
„COŽE?“ Zasekla jsem se na páté straně. „Jak zabouchl? Jakože úplně? Úplně celé dveře? Ty naše?! A zůstal venku? Jen tak?!!!“
„Eeeh… no… asi jo. Zvládneš to nějak vyřídit?“
„Jo! Hned jedu!“
Uvědomila jsem si, že už je čas oběda, tak jsem si s opuštěním pracoviště nemusela lámat hlavu. Vysprintovala jsem do pátého patra garáže, nastartovala, vytočila jeden sjezd za druhým a domů dorazila se skřípěním pneumatik v rekordním čase, že by i Lewis Hamilton mohl závidět.
V pořádku jsem dítě nainstalovala zpátky domů (díky paní sousedko za dočasný azyl a záchranu před umrznutím), opět jsem s vyplazeným jazykem naskočila do formule a za míjení a předjíždění pomalejších závodníků přisvištěla znovu do garáže.
Pravda, počet volných míst rapidně poklesl, ale přece jsem našla jedno, opět až nahoře v posledním patře, do kterého jsem se bez problémů napasovala. Vyletěla jsem rychle z auta, co mi jen šířka otevřených dveří k druhému autu dovolila, a ocitla se po kotníky v kaluži, protože páté patro holt už opravdu tu střechu nemá. A do pr…!!!!
Nedbaje velké mokré skvrny na nedávno koupené nové botě a mokré nohy, seběhla jsem schody ne po dvou, nebo po třech, ale aspoň po pěti. V mžiku jsem stála znovu u kopírovacího stroje a posílala popsané stránky do protější budovy o pár pater výše.
Když jsem vše dokončila, vrátila jsem se do kanceláře a s velkým výdechem se svalila na židli. Uff.
V tu stejnou chvíli vešel kolega, který se vrátil z pochůzek.
Říkám mu: „V klidu si sedni, během dvaceti minut tvé nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo, jenom…“
Dovětek:
Když jsem se doma převlékala, omylem jsem nohou drcla do synova hracího autobusu, tento se překotil (hračka, nikoliv zachráněné dítě) a pod robustními koly odhalil tu malou modrou věc, kvůli které bylo ráno tolik povyku. Hurá, nemusíme kupovat nový čip!